Odpovím si na takové ty standardní otázky kolem filmu a divadla (musím si trochu utřídit myšlenky, nechci zbytečně vařit z vody), zároveň se pokusím odpovědět si i náznakem argumentačním.

Oblíbený citát?

No, to je na úvod ale otázka! Asi dle motta tvorby těchto webových stránek: „Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.“ Albert Einstein.

Oblíbená barva?

Další taková otázka, typu všelijaká, na kterou všichni rádi odpovídají! Sytě žlutá na černém podkladu, pro typografii však téměř nepoužitelná kombinace. Použitelná kombinace je až krvavě červená a černá, barvy divadelní.

Oblíbené filmy či seriály?

Je jich nespočet. Za čistou filmařinu považuji Satanské tango od režiséra Bély Tarra, za filmařinu s oblíbeným tématem Sedmou pečeť od režiséra Ingmara Bergmana, za čistě snové pak Sny Akiry Kurosawy. Dílo Petera Jacksona (horory, fantasy) je mi blízké, samo, že mohu Pána prstenů (1, 2, 3) a těším se na Hobita. Jsou to asi všechno počiny, které stojí za shlédnutí na velké a ještě větší ploše, třebas kvalita HDTV nahozená přes dataprojektor na zeď.

Možné doplňující otázky:

Podobně těžké by to bylo s horory (ani si neodpovídám), ale i s pohádkami. Fantasy (např. Harry Potter) ani japonským anime (např. Princezna Mononoke) nepohrdnu. Výhodou je, že se na to dá dívat s koblížkama (dětmi) opakovaně. Na vysvětlenou uvádím, že občas hlídám neteře.

V seriálech je to ještě těžší. Řadu z nich sleduji v rámci psychologického vykreslení postav (zájem autorský) a většinou se na každý díl dívám odděleně jako kdyby to byl film. Některé dramatické počiny (např. Teorie velkého třesku) považuji za solidní propagaci vědy a výzkumu, což není lehká záležitost, pokud se o to snažíte od stolu. Umělci k technickým a přírodním vědám nemají vždy blízko, proto je to spíš zanedbávané téma. Podobně jako tomu například bylo u vícedílného filmu Arrowsmith. Samozřejmě především stejnojmenná kniha autora Sinclaira Lewise ovlivňovala ve své době jedince v U.S.A.

Co jste četl nebo viděl od Václava Havla?

Které filmy nebo záznamy divadelních představení výrazně inspirované nebo založené na skutečných událostech jste viděl?

Je jich neskutečný počet, zmíním jen některé, taková jistá přehlídka režisérů.

Z domova na divadle:

Z domova ve filmu:

Z domova v seriálu: Ze světa ve filmu: Ze světa v seriálu: Plus řada dalších válečných filmů (1. a 2. světová válka, válka ve Vietnamu, ...).

Neoblíbený film?

Nesedly mi novodobé komedie (Rafťáci, Bobule, Gympl, ...), ale ani ten typ komedií jako Ženy v pokušení či Muži v naději (režie Jiří Vejdělek). Třeba to dojde, ale není to jednoduše můj žánr. Uvedu příkladem Probudím se včera, jistě pohledný hlavní hrdina, jistě pohledná hlavní hrdinka, jistě zajímavý nápad a scénář, ale stejně jsem byl rád, že jsem to mohl z pevného disku smazat.

Oblíbené herečky?

Jiřina Bohdalová? To asi ne, do divadla nějak extra nefušuje, i když televarieté s Vladimírem Dvořákem byl zajímavý počin. Když už, tak volím Danu Medřickou, Emílii Vášáryovou či Vilmu Cibulkovou, za jejich přesné psychologické vykreslení postav. Mezi oblíbené herečky by patřila Helena Čermáková, z generace třicátnic pak Petra Hřebíčková, absolventky JAMU a držitelky Thálie, za umírněná gesta, vypracovanou mimiku a krásný zpěv.

Z mladší generace je zajímavý zjev Scarlett Johansson, nemám ji rád, ale je dobrá, tedy dal bych raději přednost nezměrnému talentu od dětských let, herečce a scénaristce Natalii Portman. Mou pozornost upoutala i herečka a spisovatelka Michaela Doleželová, absolventka JAMU, ještě nedávno měla angažmá v MDZ, postavila se však na vlastní nohy a ze zlínské scény odešla.

Z korpulentních dam například Helena Růžičková či Stella Zázvorková.

Oblíbení herci?

To je terno. Ze stříbrného plátna vybírám následující: Morgan Freeman, Al Pacino, Anthony Hopkins, Paul Newman (matka byla Slovenka), Jack Nicholson, Tom Hanks, ale i třebas: James Earl Jones či Robert De Niro. U všech by to bylo za celoživotní mistrovství.

Z našich herců, to se nedá dopočítat, např. Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Josef Somr, Miloš Kopecký a další. Na komedie moc nejsem, tak klany Polívků (otec a dcera), Trojanů (bratři Ondřej a Ivan), Krobotů (otec a dcera) a dalších slavných hereckých rodů ani nezmiňuji.

Z divadelních prken vybírám Dušana Sitka (nyní angažmá v Praze), zvolit lze celou plejádu herců v MDZ, většinou jsou to absolventi JAMU: Rostislav Marek, Luděk Randár, Gustav Řezníček, Radoslav Šopík, Pavel Leicman, Zdeněk Julina, Jan Leflík, Pavel Vacek, Radovan Král a další.

Víme, že plnoštíhlost (nadváha) není u mužů považována za plus na kráse, ale co už, nějací jsme, na divadelních prknech a stříbrném plátně to nevadí. Můžete posoudit herecké výkony Vladimíra Menšíka, Bronislava Poloczka, Norberta Lichého, Ilji Prachaře, Stanislava Třísky či třebas Martina Hrubého (Muži v offsidu, Scapinova šibalství).

Oblíbení autoři či dramatici?

Mám své čtenářské závazky vůči spisovateli Michailu Afanasjeviči Bulgakovovi (Ruské impérium).

Neoblíbený autor?

Nemusím Michala Viewegha. Něco jde, ale v průměru to nemusím. Některé ty prasečinky mi vyloženě vadí.

Oblíbené režisérky, oblíbení režiséři?

Docela fandím Haně Mikoláškové, dříve umělecká šéfová v Divadle Polárka, v současnosti je uměleckou šéfovou MDZ. Ze světa lze vybrat třebas Quentina Tarantina, Miloše Formana a další.

Obecně řečeno, je mi blízká autorská režie, upřednostňuji vykreslování tragédií a chaosu současnosti.

Oblíbené inscenace?

I to si přejete vědět? Je jich kupodivu poměrně mnoho:

Oblíbené knihy?

Do této otázky už nejdu. Raději ty taškařice píši sám...

Ale vážně. Dočetl jsem Zápisky z blázince Miroslava Macháčka [E:odkaz], knihu vydala jeho dcera Kateřina Macháčková (1. vydání vyšlo v roce 1995, 2. vydání v roce 2008), okamžitě bych to zdramatizoval a dal na malou scénu.

Ve frontě na přečtení mám Soustroví Gulag [odkaz, otevření a tisk MOBI souboru lze třebas přes program Calibre], je to čtenářská povinnost, neb mě jeden zlínský herec přirovnal (zjevem; umělecky na takový formát nemám) k Solženicynu. To by se mělo dát docela solidně zdramatizovat do velkého sálu. Otroctví, biče, galeje, gulagy, peklo a řev, to je naše!...

Dále tu mám ve frontě knihu Hra: Průnik do tajné společnosti mistrů svádění od Neila Strausse, to by mohla být fajn taškařice.

Oblíbené výtvarnice, oblíbení výtvarníci?

Hieronymous Bosch, prapůvodce fantasy, Josef Lada, ilustrátor pohádkových knih, či třebas Adolf Born, animátor a karikaturista. Jsem příznivec počítačové grafiky, obzvláště fantasy, viz Luis Royo [odkaz]. Taková tvorba se výborně hodí na obálky knih a některých časopisů.

Z písmotvůrců Manfred Klein (Německo), zakladatel tvorby 3D písem, a Hermann Zapf (též Německo), tvůrce moderních písem digitálních.

Ve scénografii a kostýmech nemám ještě velký přehled, ale náčrtky Michaela Solovyeva (v levém menu Scenography) či Evgeniye Kashinyové mi přišly inspirativní. Takových vzorků bude asi nespočet, viz např. webovky Lindy Buchananové (v horním menu Portfolio či Sketches + Models). Chce to asi víc prozkoumat sborníky na E-scenography.

Oblíbená hudba či zvuky?

Jéjej, další otázka. Na tu také odpovídat nebudu.

V principu od klasické hudby přes český rock a pop, konče u death metalu a experimentálních skupin jako jsou Gojira či Gnaw Their Tongues. Na seriózním divadle s pevnou dramatikou je to samozřejmě považované za nepoužitelné.

Tibetská chrámová trouba (tzv. dung čen) užitá například ke svolání lidu k obědu by vždy potěšila. [odkaz]

Proč se nehlásíte prvně na činoherní herectví, z něhož by se režisér mohl vyklubat, viz zažitá strategie ruského divadla MCHAT?

Mé myšlenky jsem shrnul na Facebooku [odkaz].

Já se na herectví nehlásím, hlavně proto, že jsem si vědom svých odlišností (věk, vzhled, váha), což by mohlo snadno způsobit ponorkovou nemoc ostatním studujícím, to bych nerad, to musí jít individuální přání stranou. Myslím si však, že herectví je náročná profese, ale je zároveň fascinující, jak při omezení fyzickém, psychickém a emočním dochází během studijních let (i po nich) k posunu hranic ve všech směrech (pohyb, gesta, mimika, hlas, zpěv ap.). Je to podobné jako sledovat vývoj dítěte, jeho první krůčky, první slova, první dny ve školce. Sledovat ten herecký pokrok (na sobě) by bylo obdivuhodné. Trochu adeptům o studium herectví závidím, ale držím jim samozřejmě palce.

Najít ideální přípravu je náročné, je-li to vůbec myslitelné, je můj skromný názor. Více o tom režisér Miroslav Krobot (který sám využívá minimum vyjadřovacích prostředků a byl poprvé před kamerou až v pozdním věku, viz minirozhovor v jeho autorské hře Sirup, http://uloz.to/xboq2nu/sirup-avi), přesněji v článku v časopisu Disk, č. 7, str. 96 až 110, odkaz.

Na druhé straně jsem se neztotožnil s názorem profesora Srby, že herec je de facto jen plnič úkolů. Můj názor je, že má nezastupitelnou roli (ani Jerzy Grotowski si nedovolil vyčlenit herce, vedle diváka, ve svém experimentálním divadle) a zasluhuje uznání a obdiv, ve vší skromnosti snad jen takový, který herec dokáže unést, vstřebat a neomezovat jej v další tvůrčí činnosti.

Jaké zaměření, příp. jaký typ a druh divadla si přejete s tvůrčím týmem tvořit?

Na to je těžké si odpovědět, ale především činohru, klidně s náznaky divadla masek, se zařazením loutek či stínohry. K užívání moderní techniky (projekce, hrátky se světlem) mám blízko. Na hudbě budu muset zapracovat. Občas si říznout pohádku či komedii.

Takhle od stolu tipuji, že by mi vyhovoval minimalismus na malé scéně s vykreslením psychologického rozkladu postavy (nevěra, alkoholismus u žen a podobně), zahraných vážně nikoliv komediálně. K tomu má blízko monodrama, ale najdeme celou plejádu dramat pro různě velký herecký soubor.

Rád bych se případně propracoval k velké scéně s vertikálním vrstvením (užití pater, lze si představit pyramidy, poschoďový dům, bunkry, ...) v duchu umění řezajícího do živého masa. To je však jistý pomyslný vrchol pravděpodobně každého dramaturga a režiséra.

Na druhé straně mám rád minimalismus, ale nad užitím minima scény (téměř vyjmutí výtvarna a práce výtvarníků) ve velkém sále Národního divadla v Praze (Hamlet, 1982, odkaz) se musí člověk docela zamyslet. Podobně by to bylo kolem náznaku ducha krále, kde se mohlo ulítnout nad kostýmem. Ze záznamu to vypadá, že to bylo filmováno bez účasti diváků, je to dost znát.

Za dokonalost dramatickou bych považoval nerealizovatelné. Tedy tragédii, kdy se na konci po pádu několika opon, které se roztrhnou a dopadnou na jeviště, nebude dít už nic. Tedy žádné zvuky, žádná hudba, žádný živáček, ale také žádná děkovačka. To by bylo psychicky naprosto vyčerpávající, až nepřijatelné, jak pro diváky, tak pro herecký soubor a všeobecnou prestiž divadla. I představení bez potlesku by potěšilo, pokud by to diváky tak razantně zasáhlo. Je to jen můj vhled na věc... Je to podobná myšlenka, jako že nemají být v představení přestávky: to je z hygienického hlediska také téměř nepřijatelné, z uměleckého hlediska je to otázka: někdy přestávky krájí inscenaci, někdy je to nezbytnost.

Jaké inscenace byste rád režíroval?

Docela pokukuji po dramatech inspirovaných skutečnou a doloženou událostí (osudy lidí výjimečných, zvláštních, nemocných, postižených, ...).

Náboženská vyznání?

Ateista, ale něco tam, nahoře, hned vedle zalomení rozpínajícího se Vesmíru, nejspíš je... Myslím si však, že ať je tam cokoliv, žádné minulé ani současné náboženství to dost přesně a ani zdaleka nevystihuje a velmi dlouho vystihovat nebude.

Tohleto náboženství je však zajímavé kolem dramatické tvorby obecně a skrz pohlazení, ale i znetvoření lidské duše.

Já bych se však zaměřil na podstatnější věci: zánik Vesmíru, Sluneční soustavy, lidské civilizace, což jsou věci, kterým bude lidstvo čelit (domněnka založená na výzkumech astronomie a astrofyziky) a zatím jsou všichni docela v pohodě a klídečku.

Vaše slova na závěr?

Už se mě na nic neptejte, nebo začnu vymýšlet nové teorie!

Zde je seznam některých otázek, které mají člověka vyvést z rovnováhy. Dovolím si na ně tady a teď neodpovídat, jsou to přecejenom citlivé záležitosti. Někdy se s nimi v životě člověk setká u psychologa (psychiatra), policejní výpovědi, soudního vyšetřování, darování krve, kostní dřeně, vajíček či spermatu a v životě jako takovém, ten je plný překvapení. Na divadle se citlivé otázky řeší pravidelně, je to dáno profesí samotnou.

Jak se stavíte k(e):

Zpět do domečku...